Studijní zaměření: Hra na elektrickou kytaru
Kytara se na počátku 20. století začala používat i ve velkých orchestrech, kde vznikal problém se sílou zvuku – akustický hlas kytary zanikal. Hledala se tedy cesta, jak zvuk kytary zesílit. Nejlépe se osvědčil elektromagnetický snímač. Dnes jej tvoří malé cívky umístěné pod strunami, ve kterých se při pohybu kovových strun indukuje malé elektrické napětí, které je následně zesilováno zesilovačem. Elektromagnetický snímač nesnímá vibrací desky ale chvění strun, elektrofonické kytary tedy nepotřebují korpus. To se odrazilo na konstrukci – tělo se vyrábí z masivní desky dřeva, plastických hmot či jiných materiálů, případně může i chybět úplně. Postupně se vyvinuly další typické znaky. Ladicí kolíky se někdy umisťují v jedné řadě. Dalším vybavením může být páka, zvaná tremolo, která umožňuje pohybovat při hře kobylkou a měnit tak výšky znějících tónů. Použití zesilovače vyřešil problém se sílou zvuku a ve spojení s moderními elektronickými technologiemi dává nejen elektrofonické kytaře, ale i elektroakustické a akustické kytaře široké uplatnění napříč žánry.


Odkaz na ŠVP